Ida Rottmann (Gorvitz)

23. 5. 1916, Kristiania (dnes Oslo) – 1. 12. 1942, KL Auschwitz-Birkenau

Spisovatelka a herečka. Ve své autobiografické povídkové sbírce popisuje výzvy, jakým musela čelit jako herečka s dělnickým původem.

Narodila se v norské Kristianii (dnešní Oslo) v roce 1916 jako první dítě Židů pocházejících z Litvy, Sary Schiffer-Ganz a Maxe Wulffa Rottmanna. Když byl Idě rok, přišel v norské metropoli na svět její mladší bratr Leopold. Rodiče Idy a Leopolda se krátce nato rozvedli, a děti poté vyrůstaly společně s matkou a prarodiči v chudé dělnické čtvrti na východním okraji Osla. Ida toužila po herecké kariéře a po dosažení plnoletosti nastoupila do angažmá v Norském národním divadle v Oslu.

Celkem tři roky, mezi léty 1934 a 1937, pak Ida Rottmann působila v nejprestižnějším divadelním souboru v hlavním norském městě. V poslední sezóně si zahrála tři menší role, mj. v Králi (Kongen) Bjørnstjerna Bjørnsona a v Pádu (Nederlaget) Nordahla Griega. V témže roce se objevila i ve třech filmech. Kromě role v adaptaci románu Gabriela Scotta Fant si zahrála i ve dvou dalších snímcích, které iniciovaly a financovaly norské zaměstnanecké odbory a dělnické hnutí. Ida však měla mnohem větší ambice. Na jaře 1939 si z vlastní iniciativy pronajala okázalou slavnostní aulu Univerzity v Oslu, kde se vtělila do obtížné titulní role dramatu Bernharda Shawa Svatá Jana. Její výkon však vzbudil spíše smíšené reakce, a proto to byla také poslední příležitost, co vystoupila na jevišti jako divadelní herečka.

Po své rezignaci na filmové a divadelní role vydala Ida na podzim 1939 autobiografickou sbírku povídek Největší umění je postavit se na vlastní nohy (Største kunsten dog på egne ben å stå). Ve svých povídkách se zabývala mj. tématem moci a mezigeneračních konfliktů v Národním divadle, a také odcizení, jakému byla vystavena jako mladá studentka pocházející z dělnického prostředí.

O půl roku později došlo k nacistické okupaci Norska. Ze země bylo deportováno celkem 773 Židů, z nichž se jich zachránilo jen 35. Když Ida Rottmann počátkem roku 1942 vyplňovala formulář vydaný kolaborantským režimem a určený Židům, pracovala pravděpodobně jako zaměstnankyně státního úřadu. Do kolonky „zaměstnání“ však napsala „herečka“. V srpnu 1942 se Ida vdala za norského Žida Eliase Gorvitze. O tři měsíce později byli oba deportováni na palubě lodi SS Donau na území Třetí říše. Záhy po příjezdu do Auschwitz Ida zahynula v plynové komoře. Bylo jí teprve 26 let a nacházela se v šestém měsíci těhotenství.

Životopis

Ida Rottmann (Gorvitz)

23. 5. 1916, Kristiania (dnes Oslo) – 1. 12. 1942, KL Auschwitz-Birkenau

Spisovatelka a herečka. Ve své autobiografické povídkové sbírce popisuje výzvy, jakým musela čelit jako herečka s dělnickým původem.

Narodila se v norské Kristianii (dnešní Oslo) v roce 1916 jako první dítě Židů pocházejících z Litvy, Sary Schiffer-Ganz a Maxe Wulffa Rottmanna. Když byl Idě rok, přišel v norské metropoli na svět její mladší bratr Leopold. Rodiče Idy a Leopolda se krátce nato rozvedli, a děti poté vyrůstaly společně s matkou a prarodiči v chudé dělnické čtvrti na východním okraji Osla. Ida toužila po herecké kariéře a po dosažení plnoletosti nastoupila do angažmá v Norském národním divadle v Oslu.

Celkem tři roky, mezi léty 1934 a 1937, pak Ida Rottmann působila v nejprestižnějším divadelním souboru v hlavním norském městě. V poslední sezóně si zahrála tři menší role, mj. v Králi (Kongen) Bjørnstjerna Bjørnsona a v Pádu (Nederlaget) Nordahla Griega. V témže roce se objevila i ve třech filmech. Kromě role v adaptaci románu Gabriela Scotta Fant si zahrála i ve dvou dalších snímcích, které iniciovaly a financovaly norské zaměstnanecké odbory a dělnické hnutí. Ida však měla mnohem větší ambice. Na jaře 1939 si z vlastní iniciativy pronajala okázalou slavnostní aulu Univerzity v Oslu, kde se vtělila do obtížné titulní role dramatu Bernharda Shawa Svatá Jana. Její výkon však vzbudil spíše smíšené reakce, a proto to byla také poslední příležitost, co vystoupila na jevišti jako divadelní herečka.

Po své rezignaci na filmové a divadelní role vydala Ida na podzim 1939 autobiografickou sbírku povídek Největší umění je postavit se na vlastní nohy (Største kunsten dog på egne ben å stå). Ve svých povídkách se zabývala mj. tématem moci a mezigeneračních konfliktů v Národním divadle, a také odcizení, jakému byla vystavena jako mladá studentka pocházející z dělnického prostředí.

O půl roku později došlo k nacistické okupaci Norska. Ze země bylo deportováno celkem 773 Židů, z nichž se jich zachránilo jen 35. Když Ida Rottmann počátkem roku 1942 vyplňovala formulář vydaný kolaborantským režimem a určený Židům, pracovala pravděpodobně jako zaměstnankyně státního úřadu. Do kolonky „zaměstnání“ však napsala „herečka“. V srpnu 1942 se Ida vdala za norského Žida Eliase Gorvitze. O tři měsíce později byli oba deportováni na palubě lodi SS Donau na území Třetí říše. Záhy po příjezdu do Auschwitz Ida zahynula v plynové komoře. Bylo jí teprve 26 let a nacházela se v šestém měsíci těhotenství.

kreativita

Multimédia

Ida Gorvitz Rottmann ve filmové roli. Ze sbírek Židovského muzea v Oslu.

Norské národní divadlo, v němž Ida Gorvitz Rottmann začínala svou hereckou kariéru (veřejně přístupná doména)

Ida Rottmann jako Jana z Arku v Norském národním divadle v Oslu.

Oddací list Idy Rottmannové. Ze sbírek Židovského muzea v Oslu.